Skandinávie 2004

Německo

Celková vzdálenost ujetá v Německu je 215 km.

Vyrážíme kolem osmé, potkáváme spoustu cyklistů (včetně nějaké větší skupiny se silničkami), jedeme do Dobieszczyny. Na silnici, která by měla vést přes hranice je sice zákaz vjezdu, ale to nás neodradí a vydáme se po ní. S dvěma pohraničníky na motorkách už je situace trochu horší. Naštěstí nám jen vysvětlí, že tudy přes hranice nemůžeme, ale pár kilometrů na jih směrem na Dobrou prý přechod je. Cestou do Dobré (asi 10 km) Honza a Tritas nabírají vodu. Přitom se dozvíme, že je tu kousek cyklistický přechod. Narazíme na jakousi pochybnou cyklostezku bez dalšího značení. Ale vede na západ, takže, podpořeni získanými informacemi, jedeme po ní. (Tato odbočka je asi 4 km před Dobrou.) Skutečně dorazíme k malinkému přechodu pro pěší a cyklisty. Bohužel už ne tak úplně pro cyklisty s taškami. Z nějakého nepochopitelného důvodu tam umístili doprostřed už tak úzké lávky ještě betonové květináče. Prázdné kolo se kolem velmi těsně vejde. Moje už ale ne. Navíc jsou ty květináče nehezky vysoké, takže následuje poměrně náročná operace přenesení naložených kol. Jen Honza to své nějakým naprosto nepochopitelným (alespoň pro mě) způsobem procpe kolem květináče.

Za přechodem je celkem podrobná mapa, tak si ji prohlížím a obkresluji. Doufám, že podle ní zvládneme dorazit na silnici, kterou už máme i v automapě. Část je po nějaké polní cestě, ale snad to bude bez problémů. Povrch silnic je spíš horší než v Polsku. Alespoň tady. Po první části vedené po poměrně dobře sjízdné betonce („T – D … T – D … T – D … T – D … T – D …“ :-)), ale pak se dostaneme na polní, silně písečnou cestu. Kola s brašnami předvádí smyky na všechny způsoby a udržet se v pedálech je poměrně složité. Nakonec se ale dohrabeme na asfaltku. Za pomoci několika dotazů nabereme správný směr. Potkáváme skupinku starších lidí, co jedou na výlet. Pak je potkáme ještě dvakrát – jednou, když stojíme nad mapou, a podruhé, když opravujeme defekt. Během opravy kola (pro změnu Tritasova) si dáme oběd. Kolem je neskutečné množství velkých borůvek. Vypadá to, že Němci je vůbec nesbírají. Pak ještě objíždíme velký vojenský prostor a pokračujeme po silnicích plných aut a bez krajnice (fuj).

Na místě, které si už nepamatuji ještě nakupujeme jídlo. Příjemně nás překvapí zdejší ceny, které jsou jen o trochu vyšší než doma. Kupujeme mimo jiné i nějaký levný celozrný černý chleba.

Na sever jedeme po silnici 109. Občas jsou kolem ní cyklostezky, ale občas vůbec nic. Mapa cyklostezek by se rozhodně hodila, ale bohužel ji nemáme a bez ní není šance zjistit, kde jsou a kam vedou. Za Anklamem odbočujeme na silnici třetí třídy, ale stále nic moc. Jedem k pobřeží Štětínského zálivu.

Chceme spát někde na pobřeží, tak poblíž Zemitzu zkoušíme různé polňačky kýženým směrem. První končí jakousi skládkou. Druhá vypadá nadějněji, ale je na ní námi tolik oblíbený písek. Nicméně vede prokazatelně k lesu, za kterým je už moře. Na moře skutečně vidíme, ale cestu k němu brání asi 30 metrů neprostupného rákosí. Tak voda dneska nebude.

Jsou tu komáři, ale zatím máme repelent, takže bez problému. Vaříme večeři. Zuzi dělá poridge a já jí k tomu dávám poněkud fuzzy pokyny ohledně množství surovin a vody, takže nakonec vznikne plný ešus velmi hutné kaše. Což ale vůbec nevadí. :-) Tritas, Honza a Danka staví stan – tedy jen vnitřní část jako ochranu před komáry. Já a Zuzka se rozhodneme před komáry schovat jen do spacáku. Nakonec komáři chvíli po setmění sami zmizí, takže nás nic neruší. Ještě před usnutím koukám na hvězdičky a na mlhu která pomalu vylézá ze zálivu.

Probouzím se brzo ráno. Je světlo, ale spousta mlhy. Spacák je mírně vlhký, ale stále hřeje. Ještě chvíli spím, než mě vzbudí letecké představení místního ptactva. Za ohromného řevu tu menší hejno provede několik nízkých přeletů a další akrobatické prvky. Pak se usadí na blízký strom a pozorují naše reakce. Když zjistí, že to většinu z nás ani neprobudilo, tak se s posledním zařváním vydají někam jinam za lepším publikem.

Mezitím vylezlo sluníčko a věci mokré od rosy zase usychají. Vyrážíme v téměř rekordním čase – už v devět jsme zpátky na asfaltce a jedeme do Greifswaldu. Tam potkáme cyklostezku, která vede kolem moře do Stahlbrode k přívozu na Rujanu. Až na přibližně 4 km kostek se jede v pohodě. Hlavně konečně téměř bez aut. Dojedeme k přístavu, předjedeme čekající auta a platíme 8 € za 5 lidí a 5 kol. Přívoz jezdí každou chvíli, takže čekáme jen pár minut. Mezitím si vyfotím výstražnou značku „pozor, auta padající do vody“. :-)

Na Rujaně je spousta aut a málo silnic, takže nic moc. Jedem přes Zirkow a chceme z něj dál na sever. Místní nás pošlou po nějaké divné cestě (kameny a velké kostky). Jedeme nezvykle pomalu a opatrně. Obzvlášť silničky totiž dostávají pořádně zabrat. Ale projedeme v pohodě zase na asfalt a pokračujeme do Sassnitzu. Pak zase následuje velká silnice bez krajnic, ale naštěstí také cyklostezka až do Sassnitzu. Do odjezdu trajektu nám zbývá ještě pár hodin, tak se zatím zastavíme na pláži. Ale moře nás silně zklame. Je nechutně špinavé. Honza a Danka to vzdají úplně. Já se Zuzkou se vydáme kus po pláži, kde je alespoň trochu čistší. Tritas se do něj vydá přímo v místě, kde jsme přijeli. Výsledný efekt na odstranění špíny z našich těl je silně diskutabilní, ale alespoň jsme se namočili. :-) Jen nechápu, co tam dělá tolik lidí. Všichni sedí na pláži a ve vodě není vůbec nikdo. Často mají kolem sebe navíc postavenou jakousi plátěnou ohrádku (stan beze střechy). To už by opravdu stejně dobře mohli zůstat doma.

Podle ukazatelů dorazíme do přístavu a v 16.45 kupujeme lístky (za 20 € jeden). Přesuneme se dál k nástupu a čekáme. Tritas s Honzou jdou okouknout místní obchod. Kromě chlastu a cigaret skoro nic nemají, ale podaří se jim najít balení pěti Snickers za 1,70 €. Tak si také dojdu jedno koupit. Pak už nás ale navigují na trajekt. Naházím do batohu trochu jídla, mapy a deníček. Podle instrukcí parkujeme kola v trajektu. Spolu s námi tam dávají kola nějací Švédi, kteří ale vypadají, že byly jen na výletě. Mají jen obyčejná městská kola a nějaký malý batůžek. Možná se jim nechtělo do hospody pěšky. :-). Ještě zahlédneme motorky s českou SPZ.

Paluba s auty a koly je během jízdy zavřená, takže během plavby máme jen to, co jsme si s sebou vzali nahoru. Na lodi toho kromě velké a drahé restaurace moc není. Usídlíme se na palubě a koukáme se na moře a na západ slunce. Dopisuji deníček z předchozích dnů. Honza potká někoho z těch motorkářů a chvíli se s ním baví. Jsou z Brna a jedou za nějakou známou do Švédska. Sluníčko zapadlo a venku se stmívá, tak se přesuneme z paluby dovnitř. Honza získá poměrně netradičním způsobem řízek. :-) Po 115 km dorazíme do Trellborgu. Seběhneme ke kolům a rychle ještě na lodi nabereme vodu do lahví. Pak už se sypeme ven z trajektu skrz celnici. Volíme průchod nadepsaný EU. Nikdo po nás pasy nechce a vlastně tu kromě procházejících a projíždějících lidí ani skoro nikdo není. Tritas má opět píchlé kolo. Přesvědčím ho, aby opravu nechal až ven z celního prostoru. Sedneme si tedy na trávník mezi silnici a cyklostezku. Svítí tu lampy, kolem rostou palmy … Během opravování ostatní najdou správnou silnici, která nás vyvede na sever z města. Chceme ujet ještě několik kilometrů, protože blíž k pobřeží není žádný les.

Vyrážíme po silnici číslo 108. Tritas po několika kilometrech opět píchne. Pro změnu obě kola. Opravujeme je, já zadní, Tritas přední. Když jej zalepím a mírně nafouknu, tak Tritas prohlásí, že takhle nahuštěné kolo už dlouho neměl. V tu chvíli pojmu určité podezření, co může způsobovat abnormální počet defektů Tritasova kola. Tak teď kola nafoukneme na normální hodnotu tlaku a defekty nás pro příštích pár dní skutečně opustí.

Pak projedeme Svedalu a kousek za ní zapadneme do lesa. Kolem je to trochu bažinaté, takže je tu větší množství komárů, ale jinak OK.

Teď už jsme ale ve Švédsku.