Co jsme s sebou vezli
Kola
Jak už jsem zmínil v sekci lidé, kola byla obyčejné silničky a crossová kola. Asi nejdražší byla moje (Marble) silnička, na které bylo vybavení s pořizovací hodnotou pod 15 000 Kč. Ostatní kola ještě mnohem méně. Takže žádná úžasně kvalitní (a drahá) kola to rozhodně nebyla a přesto vydržela.
Nářadí, různá lepidla, izolačku, sportpásku apod. jsme s sebou měli a využili jsme to hlavně na řešení věčných problémů s plášti. Ostatní části kol byly v pohodě. Jedinou chybou bylo spoléhat na to, že vydrží řetěz. Nevydržel a já jsem jej za těch 2900 km s taškami protáhl těžce nad limit. Škodu na převodnících a kazetě jsme ještě moc nezkoumal, ale určitě bude. Vzít s sebou náhradní řetěz by jistě bylo rozumné. Tak příště.
Zadní nosič s brašnami byl samozřejmostí, já a Honza jsme vezli i přední brašny (které považuji pro velký náklad za velmi vhodné), Tritas pak měl na zádech batoh (což nikdo jiný nechápal, ale jemu se s ním jezdí pohodlně). Moje kolo mělo maximální hmotnost přes 40 kg (jen odhaduji, přesně jsem jej nevážil), ostatní méně. Ta hmotnost vypadá šíleně, během cesty z domova na pražské Hlavní nádraží jsme měl pocit, že s takovým tankem nikam nedojedu, ale člověk si kupodivu rychle zvykne a pak mu to už ani nepřijde.
Mapy
Polsko a Německo jsme projeli podle obecné automapy stažené z internetu s měřítkem asi 1:1 000 000.
Ve Švédsku nás vedly mapy z edice freytag&berndt s měřítkem 1:250 000. Kromě absence vrstevnic (které ale u automapy tohoto měřítka skutečně čekat nelze) jim není co vytknou. Byly na nich velmi dobře značeny jak všechny silnice, tak jednotlivé domečky. Měřítko bylo pro naše potřeby naprosto ideální.
Mapy Norska byly ze stejné edice (jih Norska jsme ale sehnal jen 1:400 000), ale lišili se – bohužel k horšímu. Vrstevnice se pokouší suplovat jakýmsi stínováním, které toho ale moc neřekne. Základní chyba je, že vesnice jsou značeny jen kolečkem, které ale ve Skandinávii naprosto nic neříká, protože domečky jsou kolem něj rozloženy téměř rovnoměrně v několikakilometrovém okolí. To občas způsobilo problémy při hledání místa na spaní, protože údolí, které podle mapy vypadalo jen místy osídlené bylo nakonec rovnoměrně pokryto domečky.
Na několik vytipovaných míst Norska (přejezd z Reny do Lillehammeru a Jotunheimen) jsme měli navíc 50 000 mapy stažené z norského serveru (TODO adresa!), které nám neocenitelně pomohli.
Mapu Dánska jsme měli v měřítku 1:300 000 z edice Marco Polo. Byla pro naše potřeby naprosto ideální.
Stany, spacáky, vařiče
Stany jsme měli dva, bohužel oba spíše pro 2 lidi. Já se Zuzkou jsme vezli poměrně staré dvouplášťové áčko o hmotnosti přes tři kila. Postavit se nám jej podařilo nakonec všude, i když občas jsme si se zapichováním kolíků užili. :-) Zbytek výpravy měl standardní kopulový stan Husky. Pro tři lidi byl dost těsný, ale všichni to nakonec zvládli.
Já a Zuzka jsme měli miniaturní (800 g) spacáky Prima (Thinsulate), Tritas o něco silnější, ale jinak stejný spacák. Bylo nám v nich stále příjemně teplo. Danka a Honza měli spacáky spíše „supermarketového“ typu, ale vzhledem k obecně teplému počasí také bez problémů. Pod sebe jsme pokládali obyčejné alumatky, Tritas měl nafukovačku a Honza obyčejnou karimatku.
Vařili jsme na vařičích VAR2 (měli jsme s sebou dva) a až na utopení jednoho z nich v guláši s nimi nebyl žádný problém. (Ten utopený po vyčištění a uschnutí také opět fungoval.) Spotřebovali jsme dohromady 5 velkých (440 g) PB bomb. Dvě by velmi těsně stačily pro dva lidi, kteří vaří dohromady (asi na dvě jídla jsme si se Zuzkou půjčili bombu od druhé „jídelní“ skupinky).
Zapalovače a sirky jsou ve Skandinávii dost drahé (nebo ve velkých baleních), takže je dobré mít pořádné zásoby s sebou. (Část výpravy má své zkušenosti. :-)
Oblečení apod.
Je dobré mít prostředky k udržení vody mimo brašny. Moje přední byly celkem vodotěsné (i když ne dokonale), přes zadní jsem na noc přehazoval pláštěnku. Ostatní to řešili podobně nebo spoléhali na zabalení věcí do igelitových sáčků. Pláštěnku na brašny nikdo z nás neměl, ale v případě deštivějšího počasí by se rozhodně hodila.
V dešti, který nás občas potkal se (až na některé výjimky jako Dánsko) dalo jet i v obyčejné promokavé bundě, protože nebyl nijak silný. Stíhal průběžně usychat a bunda stačila k zahřátí. Dlouhé kalhoty jsme při ježdění téměř nevyužili, zato večer a ráno se občas hodili (jak proti komárům, tak proti zimě). Čelenku (čepici) a rukavice jsme využili jen při pár sjezdech, ale na ně se opravdu hodili. (Pro kličkování mezi dírami během poměrně prudkého dvacetikilometrového sjezdu je fakt, že člověku neumrzají ruce velmi příjemný. :-)
